Opium je snad nejznámější psychoaktivní látkou v dějinách lidstva, jejíž deriváty se staly synonymem těžké závislosti, ale jeho celosvětové tabu nebylo vždy přítomno. Po tisíce let lidé užívali opium k léčbě i zábavě.
První zemí, kde se jeho užívání stalo společenským problémem, byla Čína osmnáctého století. Opium a jeho deriváty jsou však stále jedním z nejúčinnějších léků proti bolesti hojně využívaných v medicíně.Jak se z této drogy stala nelegální droga a co s tím měla společného britská kolonizace Indie, se dočtete v naší první publikaci na BB v seriálu o historii užívání opiátů.
Již na úsvitu dějin si lidé všimli, že některé rostliny mají zvláštní účinek na lidskou pohodu - povzbuzují, uklidňují, tlumí bolest, uspávají. Ve starověkém Řecku se drogám získaným z takových rostlin říkalo narkotika - "omamné látky".
Po tisíce let lidé užívali drogy k náboženským mystériím, k léčbě i zábavě. Již ve starověku mezi nimi měly zvláštní místo přípravky z uspávacího (opiového) máku, které byly vysoce ceněny kněžími a léčiteli.
První zemí, kde se jeho užívání stalo společenským problémem, byla Čína osmnáctého století. Opium a jeho deriváty jsou však stále jedním z nejúčinnějších léků proti bolesti hojně využívaných v medicíně.Jak se z této drogy stala nelegální droga a co s tím měla společného britská kolonizace Indie, se dočtete v naší první publikaci na BB v seriálu o historii užívání opiátů.
Již na úsvitu dějin si lidé všimli, že některé rostliny mají zvláštní účinek na lidskou pohodu - povzbuzují, uklidňují, tlumí bolest, uspávají. Ve starověkém Řecku se drogám získaným z takových rostlin říkalo narkotika - "omamné látky".
Po tisíce let lidé užívali drogy k náboženským mystériím, k léčbě i zábavě. Již ve starověku mezi nimi měly zvláštní místo přípravky z uspávacího (opiového) máku, které byly vysoce ceněny kněžími a léčiteli.
Později se právě s opiáty začal spojovat pojem "narkotika".Jak je možné, že dnes jsou považovány za ničivý jed pro člověka a společnost, za příčinu strašlivé nemoci naší doby - drogové závislosti?
Právě Anglie, kde začal moderní vědeckotechnický pokrok a zrodil se imperialistický kapitalismus, se z drog (především opiátů), zázračného léku, kterému důvěřovali císaři a králové, stala hlavním strašákem moderní společnosti. Sledovali jsme historii opia a jeho derivátů.
Radost Sumerů a všelék Římanů
Opium je silná droga, která se již tisíce let vyrábí ze sluncem sušené mléčné šťávy z nezralých tobolek máku setého (Papaver somniferum). Rostlina pochází z Malé Asie. Odtud maková kultura pronikla do Mezopotámie, Řecka a Středomoří dávno před naším letopočtem.
První písemné zmínky o užívání opia jako léčivé a omamné drogy pocházejí ze sumerské civilizace. Zmínka o máku jako o "rostlině radosti" - "hul gil" - byla nalezena na hliněné tabulce pocházející přibližně z poloviny třetího tisíciletí př. n. l.. Je zde také popsáno, jak mák pěstovat, sklízet a připravovat z něj nápoj. Sumerové ho používali především k rituálním účelům a v lékařství jako anestetikum. Pro zábavu se gil používal jen zřídka.
Právě Anglie, kde začal moderní vědeckotechnický pokrok a zrodil se imperialistický kapitalismus, se z drog (především opiátů), zázračného léku, kterému důvěřovali císaři a králové, stala hlavním strašákem moderní společnosti. Sledovali jsme historii opia a jeho derivátů.
Radost Sumerů a všelék Římanů
Opium je silná droga, která se již tisíce let vyrábí ze sluncem sušené mléčné šťávy z nezralých tobolek máku setého (Papaver somniferum). Rostlina pochází z Malé Asie. Odtud maková kultura pronikla do Mezopotámie, Řecka a Středomoří dávno před naším letopočtem.
První písemné zmínky o užívání opia jako léčivé a omamné drogy pocházejí ze sumerské civilizace. Zmínka o máku jako o "rostlině radosti" - "hul gil" - byla nalezena na hliněné tabulce pocházející přibližně z poloviny třetího tisíciletí př. n. l.. Je zde také popsáno, jak mák pěstovat, sklízet a připravovat z něj nápoj. Sumerové ho používali především k rituálním účelům a v lékařství jako anestetikum. Pro zábavu se gil používal jen zřídka.
Ve starověkém Egyptě se opiový mák hojně užíval tisíc a půl roku před Kristem, v době faraonů Thutmoseidů. Tyto informace jsou obsaženy ve staroegyptském Ebersově papyru, kompendiu staroegyptských lékařských znalostí sestaveném v 16. století př. n. l. za vlády faraona Yahmose a objeveném německým vědcem Georgem Ebersem v roce 1873.
Pojednání obsahuje téměř 900 receptů na léky na žaludek, plíce, srdce, poruchy sluchu a zraku a nejrůznější infekce. Mnohé z nich obsahovaly i mák na spaní.
V rukopise je popsán zejména lektvar na bázi opia, spen, který se používal ke zklidnění kojenců. Opiáty se používaly také v chirurgii, zubním lékařství a při eutanazii.
Opiovou tinkturu kazili také staří Řekové. Říkalo se jí "nápoj zapomnění" a byla známa již devět století př. n. l. Řecké slovo "nepenthes" má společný kořen s egyptským "spen".
Zdá se, že Řekové převzali kulturu pěstování a užívání máku od Egypťanů. Takto je nepenthes popsán v Homérově Odyssei:
"Utopí v zármutku a hněvu a přijde zapomnění neštěstí.
Kdyby ho někdo pil smíchaný s vínem v kráteru,
celý den by si nesetřel slzu z tváře,
i kdyby otec nebo matka byli mrtví...".
Slavný básník Hésiodos (8. stol. př. n. l.) popsal pěstování máku v Mekonu ("makovém městě"), které se nacházelo v Korintu. Bylo to pravděpodobně centrum kultu bohyně plodnosti Démétér, jejímž jedním ze symbolů coby spícího a bdícího božstva byl mák. Dodnes je v Řecku zvykem zdobit poslední snop úrody květy máku.
Zdá se, že Řekové převzali kulturu pěstování a užívání máku od Egypťanů. Takto je nepenthes popsán v Homérově Odyssei:
"Utopí v zármutku a hněvu a přijde zapomnění neštěstí.
Kdyby ho někdo pil smíchaný s vínem v kráteru,
celý den by si nesetřel slzu z tváře,
i kdyby otec nebo matka byli mrtví...".
Slavný básník Hésiodos (8. stol. př. n. l.) popsal pěstování máku v Mekonu ("makovém městě"), které se nacházelo v Korintu. Bylo to pravděpodobně centrum kultu bohyně plodnosti Démétér, jejímž jedním ze symbolů coby spícího a bdícího božstva byl mák. Dodnes je v Řecku zvykem zdobit poslední snop úrody květy máku.
Mák byl také atributem Hypna, boha snů, a jeho bratra Thanata, boha smrti, a jeho syna Morfea, božstva snů. Thanatos byl zobrazován s makovou korunou a Morfeus - v černém rouchu, s korunou z makových květů nebo hlaviček a s pohárem makové šťávy.
"Otec lékařství", starořecký lékař Hippokrates (460-377 př.Kr.) hojně používal opium jako analgetikum a hypnotikum.
Jedním z prvních, kdo podal vědecký popis opiového máku, byl Platónův a Aristotelův žák a zakladatel botaniky Theofrastos (372-287 př. n. l.). Ve svém pojednání "Dějiny rostlin" podal informace o pěstování máku, způsobech naříznutí tobolek semen k získání mléčné šťávy, jeho vlastnostech a účincích.
Hellénům vděčíme také za název drogy. "Όπιο" znamená v řečtině "šťáva". Z něj později vznikl název lektvaru v mnoha dalších jazycích: "ophion" ve staré hebrejštině a "af-yun" nebo "afiun" v arabštině.
Od Arabů, kteří obchodovali po celém Orientu, se název rozšířil do dalších asijských jazyků. Například Číňané si jej od nich vypůjčili a nazývají makovou šťávu "o-fu-yung", "ya-pien" a "opien" v závislosti na dialektu.
"Otec lékařství", starořecký lékař Hippokrates (460-377 př.Kr.) hojně používal opium jako analgetikum a hypnotikum.
Jedním z prvních, kdo podal vědecký popis opiového máku, byl Platónův a Aristotelův žák a zakladatel botaniky Theofrastos (372-287 př. n. l.). Ve svém pojednání "Dějiny rostlin" podal informace o pěstování máku, způsobech naříznutí tobolek semen k získání mléčné šťávy, jeho vlastnostech a účincích.
Hellénům vděčíme také za název drogy. "Όπιο" znamená v řečtině "šťáva". Z něj později vznikl název lektvaru v mnoha dalších jazycích: "ophion" ve staré hebrejštině a "af-yun" nebo "afiun" v arabštině.
Od Arabů, kteří obchodovali po celém Orientu, se název rozšířil do dalších asijských jazyků. Například Číňané si jej od nich vypůjčili a nazývají makovou šťávu "o-fu-yung", "ya-pien" a "opien" v závislosti na dialektu.
Kultura pěstování máku na spaní se rozšířila ze Západu na Východ. Začalo to s výboji Alexandra Velikého (356-323 př. n. l.), jehož vojska zavedla mák do poražené Perské říše až do Indie.
Ve starověkém Římě se o máku zmiňují literát a státník Marcus Porcius Cato (234-149 př. n. l.) a encyklopedický filozof Marcus Terentius Varron (116-27 př. n. l.). Římané používali mák ve formě tinktury se šafránem a aloe.
Učenec-encyklopedista Avlus Cornelius Celsus (25 př. n. l.-50 n. l.), přezdívaný Cicero medicíny a římský Hippokrates, ve svém díle "O medicíně"popsal narkotický účinek opia, které nazval "slzy máku".
V 1. století n. l., lékař a vědec Dioskoridés sepsal encyklopedii "O léčivých látkách", která byla po následujících tisíc a půl let, až do objevení Ameriky, hlavním zdrojem poznatků o farmacii.
Ve starověkém Římě se o máku zmiňují literát a státník Marcus Porcius Cato (234-149 př. n. l.) a encyklopedický filozof Marcus Terentius Varron (116-27 př. n. l.). Římané používali mák ve formě tinktury se šafránem a aloe.
Učenec-encyklopedista Avlus Cornelius Celsus (25 př. n. l.-50 n. l.), přezdívaný Cicero medicíny a římský Hippokrates, ve svém díle "O medicíně"popsal narkotický účinek opia, které nazval "slzy máku".
V 1. století n. l., lékař a vědec Dioskoridés sepsal encyklopedii "O léčivých látkách", která byla po následujících tisíc a půl let, až do objevení Ameriky, hlavním zdrojem poznatků o farmacii.
Ve svém pojednání se věnoval nejen opiu, ale dokonce odhalil rozdíly mezi opiem získaným z řezů v makových hlavách a opiem připraveným vařením máku. Dioskoridés nazval šťávu z máku mekoninem. Ze šťávy makové tobolky získal a studoval látku mekonion a popsal sirup na její bázi, který nazval diakodum.
Sirup z makové šťávy se pod názvem "diacod" prodával v evropských lékárnách v 19. století. O takové droze se zmiňuje například francouzský spisovatel Joris Huysmans v románu "Bez dna"(1891) .
Dioskoridův současník, římský učenec a státník Plinius starší, napsal, že obyvatelé Věčného města inhalovali kouř z hořícího máku přes stonek cukrové třtiny, aby se vyléčili a zlepšili si náladu.
Oblibu opia v Římě propagoval také Galén (2. století), lékař s nezpochybnitelnou autoritou, který vychvaloval jeho léčebné účinky. Ve 4. století sestavil Oribasius, dvorní lékař císaře Juliána Apostaty, příručku, v níž se zmiňuje o užívání opia při léčbě různých nemocí.
Sirup z makové šťávy se pod názvem "diacod" prodával v evropských lékárnách v 19. století. O takové droze se zmiňuje například francouzský spisovatel Joris Huysmans v románu "Bez dna"(1891) .
Dioskoridův současník, římský učenec a státník Plinius starší, napsal, že obyvatelé Věčného města inhalovali kouř z hořícího máku přes stonek cukrové třtiny, aby se vyléčili a zlepšili si náladu.
Oblibu opia v Římě propagoval také Galén (2. století), lékař s nezpochybnitelnou autoritou, který vychvaloval jeho léčebné účinky. Ve 4. století sestavil Oribasius, dvorní lékař císaře Juliána Apostaty, příručku, v níž se zmiňuje o užívání opia při léčbě různých nemocí.
Od té doby se k nám dostaly některé recepty na přípravky z opia. Jedním z nich byl teriak, který měl pověst všeléku a hlavně univerzálního protijedu, protože strach z otravy byl po tisíce let jednou z hlavních fobií panovníků. Teriak se připravoval s vínem a medem ve formě černé pasty.
Poprvé jej připravil Andromache, lékař císaře Nerona, a vylepšil a popsal Galén, podle jehož receptu se tento opiát připravoval až do 18. století. Za Galénovu terapii makovou tinkturou věnoval císař Marcus Aurelius, který ji užíval téměř denně (a možná právě proto se zapsal do dějin jako největší představitel stoicismu), zlatý řetízek s nápisem:
"Vprvním století př. n. l. byla Filónie považována za vynikající lék proti střevní kolice a úplavici a opět za protijed, jehož autorem Plinius Starší jmenoval lékaře Filóna z Tarsu (I. stol. př. n. l.). Philonia zůstala v anglickém lékopise až do roku 1867. Vyráběla se z bílého pepře, zázvoru, kmínu, opia a makového sirupu.
Poprvé jej připravil Andromache, lékař císaře Nerona, a vylepšil a popsal Galén, podle jehož receptu se tento opiát připravoval až do 18. století. Za Galénovu terapii makovou tinkturou věnoval císař Marcus Aurelius, který ji užíval téměř denně (a možná právě proto se zapsal do dějin jako největší představitel stoicismu), zlatý řetízek s nápisem:
"Vprvním století př. n. l. byla Filónie považována za vynikající lék proti střevní kolice a úplavici a opět za protijed, jehož autorem Plinius Starší jmenoval lékaře Filóna z Tarsu (I. stol. př. n. l.). Philonia zůstala v anglickém lékopise až do roku 1867. Vyráběla se z bílého pepře, zázvoru, kmínu, opia a makového sirupu.
Cesta na východ a zpět
V raném středověku se centrum užívání opiátů přesunulo z Evropy na Východ. Na jedné straně po pádu Západořímské říše Evropané ztratili antické znalosti, včetně znalostí medicíny a farmakologie. Na druhé straně k tomu přispělo šíření islámu: Arabové opium užívali, protože nahrazovalo alkohol, který byl podle pravidel koránu zakázaný.
Kromě toho mělo ještě jednu užitečnou vlastnost - zabíjelo hlad, což bylo pro muslimy velmi důležité během přísného měsíčního půstu, ramadánu. Opium se rozpouštělo ve vodě, jedlo se ve formě placiček a žvýkalo se. Opiofágie se rozšířila nejprve v Persii a poté v Turecku.
Ve stejné době se Arabové začali seznamovat s antickým vědeckým dědictvím. Do arabštiny byla přeložena Dioskoridova kniha, která byla na Východě populární téměř až do 20. století. Při studiu léčivých rostlin ji používali tak významní vědci jako Ibn Sína (na Západě známý jako Avicenna, 980-1037), Ibn Rušd (Averroes, 1126-1198) a další.
Například Ibn Sina ve svém traktátu "Kánon medicíny" doporučoval mák a jeho výtažek na oční choroby, žaludeční choroby, cukrovku, impotenci, nedostatek mléka u žen, zklidnění kojenců, průjem.
Hašašaš je mák na spaní. Existuje několik druhů máku: mák zahradní, divoký, někdy i černý a ještě jeden druh - rohatý, tedy mořský mák, který má zahnuté plody, a také "pěnivý"druh - hirakli. Nejlepší a nejneškodnější je mák bílý. Hlavičky všech druhů máku se mají tlouct čerstvé, dělat z nich placky, zavařovat a konzumovat".
Jako jeden z prvních upozornil na nebezpečí závislosti na máku a jeho derivátech.
"Z prostředků, které způsobují otupělost, je nejsilnější opium. Dalšími léky jsou mandragora, její semena, kůra a kořen, různé druhy máku, černý měsíček a studená voda. <...> Pokud je nemoc doprovázena nějakou bolestí nebo něčím podobným, nebo něčím, co způsobuje bolest, například úderem a pádem, měl bys začít tišením této bolesti. Potřebuješ-li bolest otupit, nepoužívej příliš takové prostředky, jako je mák na spaní, neboť ten se tím, že otupuje bolest, stává návykovým a jí se jako jedlý".
Hašašaš je mák na spaní. Existuje několik druhů máku: mák zahradní, divoký, někdy i černý a ještě jeden druh - rohatý, tedy mořský mák, který má zahnuté plody, a také "pěnivý"druh - hirakli. Nejlepší a nejneškodnější je mák bílý. Hlavičky všech druhů máku se mají tlouct čerstvé, dělat z nich placky, zavařovat a konzumovat".
Jako jeden z prvních upozornil na nebezpečí závislosti na máku a jeho derivátech.
"Z prostředků, které způsobují otupělost, je nejsilnější opium. Dalšími léky jsou mandragora, její semena, kůra a kořen, různé druhy máku, černý měsíček a studená voda. <...> Pokud je nemoc doprovázena nějakou bolestí nebo něčím podobným, nebo něčím, co způsobuje bolest, například úderem a pádem, měl bys začít tišením této bolesti. Potřebuješ-li bolest otupit, nepoužívej příliš takové prostředky, jako je mák na spaní, neboť ten se tím, že otupuje bolest, stává návykovým a jí se jako jedlý".
Podle jedné verze sám Avicenna zemřel na předávkování opiem, kterým se snažil léčit žaludeční potíže.
První zmínky o pěstování máku v Číně pocházejí z 8. století. Nebešťané se od Arabů a Peršanů naučili "vařit"mák a vyrábět z opia koláče. Lékařská kniha z konce 10. století popisuje použití máku zvaného "jin-cu-šu" k léčbě úplavice, bolesti a nespavosti.
Opiáty se do Evropy vrátily až v období renesance, kdy byl znovu objeven odkaz antiky. K revanši opia navíc přispělo omezení vlivu církve - inkvizice pozdního středověku nemilosrdně trestala jakékoli záliby v lektvarech ze "satanského"Východu. Papežství dokonce zakázalo konopí, které se po přivezení hašiše křižáky z Palestiny rozšířilo všude v Evropě.
V 16. století benátský lékař a spisovatel Girolamo Fracastoro (1478-1553) sestavil sedativum na bázi opia, skořice, plodů kasie, bílého popela, gummiarabiku, bílého pepře, arménské hlíny a gumy, které pojmenoval podle slavného antického lékaře - Dioscoridium. Tento lék byl velmi oblíbený po několik staletí; v 19. století byl předepisován dokonce i dětem .
První zmínky o pěstování máku v Číně pocházejí z 8. století. Nebešťané se od Arabů a Peršanů naučili "vařit"mák a vyrábět z opia koláče. Lékařská kniha z konce 10. století popisuje použití máku zvaného "jin-cu-šu" k léčbě úplavice, bolesti a nespavosti.
Opiáty se do Evropy vrátily až v období renesance, kdy byl znovu objeven odkaz antiky. K revanši opia navíc přispělo omezení vlivu církve - inkvizice pozdního středověku nemilosrdně trestala jakékoli záliby v lektvarech ze "satanského"Východu. Papežství dokonce zakázalo konopí, které se po přivezení hašiše křižáky z Palestiny rozšířilo všude v Evropě.
V 16. století benátský lékař a spisovatel Girolamo Fracastoro (1478-1553) sestavil sedativum na bázi opia, skořice, plodů kasie, bílého popela, gummiarabiku, bílého pepře, arménské hlíny a gumy, které pojmenoval podle slavného antického lékaře - Dioscoridium. Tento lék byl velmi oblíbený po několik staletí; v 19. století byl předepisován dokonce i dětem .
Mimochodem, rozšířené užívání opiátů ke zklidnění malých dětí bylo jednou z příčin jejich vysoké úmrtnosti. A to nikoliv kvůli narkotickému účinku.Opium, jak již bylo zmíněno, potlačovalo pocit hladu, takže děti umíraly na banální vyčerpání.
Slavný současník Benátčana, Švýcar Paracelsus (1493-1541), nazval opium "kamenem nesmrtelnosti" a vytvořil na jeho základě celou řadu léků, včetně pilulek a alkoholových tinktur - laudanum (z latinského laudandum - ctihodný) a anodyna (z řeckého anodydon - analgetikum). Kromě přečištěného opia obsahovaly pomerančovou nebo citronovou šťávu, žabí semeno, skořici, hřebíčková zrna, zkamenělou pryskyřici a šafrán.
Slavný současník Benátčana, Švýcar Paracelsus (1493-1541), nazval opium "kamenem nesmrtelnosti" a vytvořil na jeho základě celou řadu léků, včetně pilulek a alkoholových tinktur - laudanum (z latinského laudandum - ctihodný) a anodyna (z řeckého anodydon - analgetikum). Kromě přečištěného opia obsahovaly pomerančovou nebo citronovou šťávu, žabí semeno, skořici, hřebíčková zrna, zkamenělou pryskyřici a šafrán.
Zobrazit přílohu lJ26MH8gV5.jpeg
Existuje několik hypotéz o původu názvu "laudanum", kterým se až do konce 19. století označovaly alkoholické tinktury z opia. Podle jedné verze jej Paracelsus složil ze dvou slov: Iaudatum opium - "krásné opium". Klasický recept na laudanum - 10 % opia v 90 % alkoholu - však vznikl později. V roce 1669 jej odvodil jiný významný lékař, "otec anglické medicíny" - Thomas Sydenham (1624-1689).
Léky na bázi opiového máku rychle získávaly na popularitě. Předepisovaly se při infekčních onemocněních (neštovice, tuberkulóza, cholera, úplavice, syfilis, černý kašel), ale také při vodnatelnosti, dně, bolestech hlavy, srdečních potížích, potratech, kolice a kašli. Z máku se připravovaly pilulky, tinktury, čípky, potírání a masti. Vedlejší účinky těchto léků se však již projevily.
Část II čtěte zde
Léky na bázi opiového máku rychle získávaly na popularitě. Předepisovaly se při infekčních onemocněních (neštovice, tuberkulóza, cholera, úplavice, syfilis, černý kašel), ale také při vodnatelnosti, dně, bolestech hlavy, srdečních potížích, potratech, kolice a kašli. Z máku se připravovaly pilulky, tinktury, čípky, potírání a masti. Vedlejší účinky těchto léků se však již projevily.
Část II čtěte zde
Last edited by a moderator: